titulek   titulek   titulek
   
 
Jméno: Heslo:
menu
 
 
English
S.E.B.U.
 
 
Další
 
 
Portál
 
Návštěvnost
 
Nyní on-line: 4,
přihlášeno: 0.
Partneři
 
Město Kladno
   
Pražské služby, a.s.
   
PALABA
   
GA.M.E.S.NET
   
 
Webmaster
 
   
   

Šavle

Při určování původu šavle se dostáváme na velmi nejistou půdu. Tato zbraň vzešla patrně z krajů Orientu a v Evropě se poprvé objevila v rukou Avarů, podnikajících z východu neustálé nájezdy proti evropským národům. Jejím hlavním charakteristickým rysem je zakřivená čepel. U nejstarších typů šavlí není zakřivení čepele veliké a záštita je krátká, na obou stranách mírně zahnuta dolů a zakončena kuličkami.
Ve střední Evropě se sice koncem 15. a 16. století také používaly šavle s dlouhou rukojetí, přesto však typickou zbraní pro tyto kraje zůstávají meč a kord. Na pomezí Rakouska a Uher užívalo se mezi lidem v 16. a 17. století šavle, zvané selské. Je to kombinace uherské zakřivené a v dolní třetině rozšířené čepele s německým složitějším košem.
Do západních armád přinesli své šavle uherského typu husaři, kteří se jako lehká jízda velice osvědčili v rakouské armádě v bojích proti Turkům koncem 17. a počátkem 18. století a proti Francii ve válce o dědictví Španělské.
Po zkušenostech, pro Francii neobyčejně trpkých, zavádí také Ludvík XIV. ve své armádě husary a později tak činí Bedřich II. v Německu. Po napoleonských válkách, ve kterých se tolik experimentovalo s jezdectvem, se hlavně ve Francii velmi rozšířila šavle s rozličnými úponkovými koši.
Největší rovnováhu zachovávalo Rakousko ve výzbroji jezdectva. Pro své těžké jezdectvo mělo jednoduchý palaš a pro husary, později pro hulány, jednoduchou šavli. Teprve v polovině 19. století byla pro všechny druhy jezdectva zavedena šavle jednotného typu, pouze s lehčí čepelí pro lehké jezdectvo, ale i tento rozdíl brzy vymizel.
V některých armádách nosili důstojníci u zvláštních útvarů pěchoty místo kordů šavle (např. v rakouské armádě u uherské a pohraniční pěchoty).
Na počátku 18. století se ujímá také u pěchoty krátká šavle na místě zbytečně dlouhého, ba, vlastně již zbytečného kordu, z každého pěšáka stal se již mušketýr a kopiník v jedné osobě: má ručnici a na ní bodák, s nímž může velmi dobře zápolit v boji muže proti muži a v nejtěsnější vřavě může pak užít krátké šavle ať k seku nebo k bodu.

Technika boje a výcvik

Technika boje se šavlí se odvíjela od jejího použití. Existují tři druhy šavle: těžká, polotěžká a lehká (pro jízdu, pěchotu, důstojníky... aj.). Jako každá jiná zbraň má i šavle své specifické držení. Rukojeť šavle je sevřena v dlani s tím, že palec ruky je položen na jejím hřbetu, což umožňuje velmi jemnou a důkladnou techniku k provádění seků, bodů atd. V Evropě se vyvíjelo několik směrů techniky boje ať už v Maďarsku, Rakousku, Rusku, Polsku aj. zemí, kde šavli převzali armádní jednotky.
Jelikož šavle byly hodně využívány v jízdních oddílech, je zde malý nástin toho, jakou podobu měl výcvik v šermířských školách. Než dostal nováček na koni do ruky šavli, musel nejdříve na něm poněkud zdomácnět, což samo o sobě vyžadovalo přísného a někdy i tvrdého výcviku. Výcvik se šavlí se prováděl nejprve pěšky a na různých atrapách. Teprve když oba tyto prvky byly na určité výši, byly spojeny.
Základní výcvik šavlí se prováděl velmi důkladně a stupňoval se od uchopení šavle přes tasení, upevnění zápěstníku na ruku (což zabraňovalo jejímu pádu na zem při náhodném vyklouznutí z ruky) a držení šavle až k máchům, sekům a bodům proti jezdeckým, pěším i na zemi ležícím cílům vpravo i vlevo od jezdce. Tento výcvik byl prováděn postupně, nejprve na zemi v rozkročeném postoji s jednou rukou nataženou, což představovalo držení otěže. Po té si nováček sedl na dřevěného koně, kde se učil základním pohybům jak se zbraní, tak se svým tělem. Dále následoval tzv. kolotoč, na kterém se nováček učil odhadovat vzdálenost od předmětu, který měl zasáhnout. Díky tomuto kolotoči se nováček nemusel věnovat vedení koně a plně se soustředil na provádění daného seku. Pak už následoval výcvik na koni živém, na němž se nováček učil koně vést správným směrem na cíl a osvojoval si všechny pohyby, které se naučil na dřevěných atrapách, různé máchy seky, přesné zasahování cíle a v konečné fázi dostal do ruky šavli ostrou, s kterou dosahoval své dokonalosti. Jako vhodná pomůcka ke správnému odhadu seku a jeho provedení užívalo se např. hroudy hlíny, různé pruty, vlhká napjatá povřísla aj.
Technika boje na koni byla propracována do naprosté dokonalosti, kdy byl jezdec schopen několika máchy ochránit nejen sebe, ale i svého koně. Výcvik v sekání a bodání do figur byl prováděn na polních jízdárnách, které umožnily cvičícímu vyzkoušet si techniku boje v plném trysku. Pokud bychom si zakreslili do jediného obrázku všechny dráhy hrotu šavle, které byly opisovány při provádění máchů a bodů, uvědomíme si, jak nebezpečný byl vycvičený jezdec v útoku.
Člověk ani kůň nedoznali podstatných změn za ta staletí, tudíž technika boje se za tu dobu ani moc nezměnila. Šavle po celou tu dobu zůstává v podstatě stejná, jisté změny se týkaly hlavně ochrany ruky. Je zřejmé, že každá škola k výcviku přistupovala trochu jinak, ale to už se technika boje liší jenom v několika detailech.

Čepel a rukojeť

zsavle2.gif (2368 bytes)Čepel šavle po celou dobu svého vývoje nabývala rozmanitých tvarů. Podíváme-li se na průřezy čepelí nacházíme okolo dvaceti druhů, které se postupem času vyvinuly v zemích, kde si šavle získala svou oblibu. Čepele se vyráběly jak s jedním ostřím, tak i s tzv. falešným ostřím, které se nacházelo na hřbetu zbraně, což umožňovalo útočení i stranou rubovou. Existuje několik druhů šavlí s odlišným tvarem čepele (např. šamšír, šaška, selská šavle aj.), některé jsou v poslední třetině čep. rozšířené, jiné se po celé své délce zužují, jiné si zachovávají stejnou šířku po celé délce a ztenčují se až u hrotu zbraně. Od prohnutí čepele se odvíjela i výroba rukojeti. Ta byla konstruována tak, aby její prohnutí odpovídalo prohnutí čepele. (např. u Tureckých šavlí, které jsou velmi prohnuté, je rukojeť zakončená tzv., šnekem) Vedeme-li od hrotu přes střed záštity ke konci rukojeti přímku, tak zjistíme zda prohnutí rukojeti odpovídá prohnutí čepele.
Rukojeť zbraně bývá často zhotovena ze dřeva a obtočena stáčeným drátem tak, že se závity navzájem dotýkají. Nebo bývá obtočena motouzem a přes ten potažena kůží, takže se povrch rukojeti zvrásní řadou závitů. Později se také užívalo rybí kůže, která je drsná a neklouže v ruce. Existují také rukojeti z celého kovu, někdy lité z mosazi, v jednom kuse se záštitou nebo celým obloukem, ty byly používány zvlášť u pěchotních šavlí. U palašů a u šavlí byla rukojeť po celé zadní straně na vrcholu chráněna tzv. hřbetem, zhotoveným z téhož materiálu jako koš. Ve vrcholu hřbetu byl roznýtován konec stopky čepele.
Po Evropě se postupem času šavle značně rozšířila, čímž si získávala stále lepšící se vývoj jak techniky boje, tak kvality její výroby.

Martin Pulchart