|
|
 |
Hůl – pramáti všech
zbraní. Jako zbraň provází člověka již od úsvitu dějin, což jí ovšem rozhodně
neubírá na účinnosti. Při zručném zacházení není pro protivníka o nic méně
nebezpečnější než třeba meč. Hůl tvoří základ mnoha ostatních zbraní –
má-li hrot mluvíme o kopí či oštěpu, při excentrickém těžišti se jedná o kyj
či palici, v mečovém držení simuluje obouruční meč. Proto techniky boje holí
lze úspěšně převádět na většinu chladných zbraní, přičemž některé
z hole přímo vycházejí. Hůl v rukou chudých bojovníků konkurovala
ostatním zbraním ještě za dob středověku. Zároveň se však stala symbolem moci ve
formě hole panovnické, kde v některých případech přetrvala dodnes.
|
 |
Kopí – bodná zbraň
využívaná již od pravěku. V prvních fázích se jednalo pouze o tyč na jednom
konci zbroušenou do hrotu. Ten se vývojem nejprve zatvrzoval ohněm, nahrazoval
zbroušenými kameny, kostmi a později samozřejmě kovem. Kopí sloužilo nejen jako
bojová, ale i jako lovecká zbraň, přičemž postupem doby se jeho koncepce rozdělila
dle účelu na bodnou (kopí) a vrhací (oštěp). V době vrcholného středověku
to byla vedle meče nejrozšířenější zbraň o jejíž hodnotě vypovídá i to, že
byla navíc určena i jako turnajová zbraň ve formě dřevce.
|
|
Kyj
– Zbraň známá po celém světě. Doprovází člověka již od té doby, kdy samotné
zhotovení kyje byl jeden z nejnáročnějších úkonů, kterých byl schopen. Pro svou
snadnou dostupnost je po celá staletí zbraní, kterou využívaly všechny společenské
vrstvy. Kyj se vyskytoval také ve formě ceremoniální zbraně a zbraně hradních
stráží. Abnormální vychýlení těžiště dodává kyji potřebnou razanci, nikoli
jeho hmotnost, což je častá chybná domněnka a umožňuje specifickou techniku boje
velmi podobnou technice obouruční sekery.
|
|
Luk
– nejstarší střelná zbraň využívaná k bojovým účelům téměř po celou
dobu vývoje lidstva, do dnešní doby přežívající především ve své sportovní a
částečně také lovecké verzi. Základem každého luku je lučiště napínající se
pomocí tětivy upnuté k jeho koncům. Snaha zvýšit účinnost luku vedla
k rozdělení luků do skupiny longbow, kde se vyšší účinnosti dosahuje pomocí
delšího lučiště, anebo skupiny reflexních (zvratných) luků, které dosahují
stejného účinku zvýšením ohybu lučiště. Druhá skupina byla využívána
především jezdectvem z prostého důvodu, poněvadž dlouhý luk by na koňském
hřbetu více překážel než pomáhal.
|
|
Kuše
– logický nástupce luku. Lučiště kuše má oproti luku mnohem větší tuhost a
tím střelám poskytuje větší průraznost. Této vlastnosti je možno využít jedině
díky použití spouštěcího mechanismu, který přidržuje tětivu bez námahy střelce
až do samotného výstřelu. To mělo za výhodu nejen větší účinnost střelby, ale
i pohotovější výstřel první rány (pokud bylo předem nabito). Přesto však kuše
luk ze scény nikdy nevytlačila. V její neprospěch totiž hovoří dlouhá doba
nabíjení a tak v podstatě ve všech středověkých armádách můžeme vedle sebe
pozorovat oddíly lučištníků i střelců z kuše.
|
 |
Sekera – jako mnoho zbraní
má původ jako docela nevinný řemeslný nástroj. Teprve postupem času došlo
k vývoji čistě bojových seker. Přesto byla povětšinou považována za zbraň
chudších vrstev v průběhu let čím dál více vytlačovanou mečem. Nelze ovšem
opomenout její víceúčelovost a specifické bojové techniky dané atypickým tvarem
čepele, kdy navíc některé typy byly určeny jako vrhací.
|
|
Meč
- lze-li za symbol dneška považovat počítač, pak symbolem středověku je zajisté
meč. Chladná zbraň určená k bodu i seku se objevila v rukou člověka krátce poté,
co se naučil zpracovávat kovy. Za svou rozšířenost vděčí meč zřejmě
především své bojové univerzálnosti, účinnosti a ovladatelnosti. Meče se v
průběhu svého vývoje různě prodlužovaly, zkracovaly, čepele měnily tloušťku či
hrot, takže ho dnes můžeme nalézt v bezpočtu variací, které navíc daly za vznik i
mnoha zbraním dalším (kord, rapír...). Meč měl svou funkci nejen na bojišti, ale i
jako symbolika ve formě meče obřadního,či v nechvalné pozici popravčího nástroje.
|
|
Šavle
- chladná zbraň se zakřivenou jednostranně broušenou čepelí a ostrým hrotem
jejíž původ sahá na východ od Evropy. Zakřivení čepele umožňuje nejen delší
řezné rány, ale i dosah hrotu do míst, kam se klasický meč nedostane (za kryt
soupeře).Přestože se jedná o zbraň s relativně dlouhou historií, rozšíření se
jí dostává až koncem 16.stol. kdy se stává základní zbraní lehkého jezdectva.
Později se rozšiřuje i mezi důstojníky a ve výbavě armád zůstává mnohdy až do
2.světové války.
|
 |
Dýka - mnohoúčelový
nástroj provázející člověka od počátku historie ovlivnil vývoj člověka v jeho
ranných fázích jako málokterý jiný. Se stoupajícími schopnostmi zpracování
materiálů se měnila i dýka a tak lze v muzejních sbírkách dnes vedle sebe nalézt
dýky z pazourku či kostí, bronzu i železa. Se zdokonalující se technologií
zpracování kovů se dýky prodlužovaly až daly vzniknout nové zbrani - meči. Ve své
bojové formě je dýka krátká především bodná zbraň a není bez zajímavosti, že
neexistuje jiná zbraň, která by byla součástí armádních jednotek od úsvitu dějin
až dodnes, což zajisté svědčí o její univerzálnosti a jednoduché dokonalosti.
|
 |
Rapír - v závislosti na
období se konstrukce rapíru liší. Obecně si lze rapír představit jako dlouhý meč
s úzkou oboustranně broušenou čepelí zpočátku až metr a půl dlouhou. Časem ale
docházelo ke zkracování čepele, takže ho lze považovat i za lehčí verzi kordu.
Tato šlechtická zbraň byla využívána téměř výhradně jako civilní určená k
soubojům. Při nich se občas využívala i kombinace dýky a rapíru.
|
|
|
V S.E.B.U. se zabýváme technikou boje všech výše uvedených
zbraní.
Detailní informace o vybraných typech zbraní, historii či technice boje
získáte kliknutím na její název. Pokud dnes postrádáte detaily u vaší oblíbené
zbraně zkuste to za pár týdnů. Postupem doby budou samozřejmě přibývat i další
články.
|
|
|
