titulek   titulek   titulek
   
 
Jméno: Heslo:
menu
 
 
English
S.E.B.U.
 
 
Další
 
 
Portál
 
Návštěvnost
 
Nyní on-line: 7,
přihlášeno: 0.
Partneři
 
Město Kladno
   
Pražské služby, a.s.
   
PALABA
   
GA.M.E.S.NET
   
 
Webmaster
 
   
   

Dvouruční meč

Dvouruční meč je dlouhá sečná i bodná zbraň, která se, jak název napovídá, ovládá převážně dvěma rukama. Jedná se o výhradně pěší zbraň spíše vojenského než civilního charakteru. Skládá se z rovné, přímé, oboustranně broušené souměrné čepele, která může, ale nemusí být opatřena tzv. „spárky“ (viz dále), ze záštity, rukojeti a hlavice. Celý meč měřívá 150–180 cm, přičemž délka je vždy závislá na výšce majitele.

Obrázek ukazuje jednotlivé části dvouručního meče: 1-3 čepel, 4-6 jílec.

Čepel se skládá z tenčí (1), středu čepele (2) a hrubí (3). Tenčí měří cca 10–15 cm a je to ta část zbraně, kterou se zasahuje. Optimální zásah je samozřejmě prováděn hrotem zbraně (7), ale i zásah tenčím je ještě dostatečně účinný. Jako hrubí označujeme dolní třetinu čepele, jež slouží převážně ke krytům. Čepel bývá někdy vyztužena žlábkem či žebrem (9). Některé dvouruční meče mívaly tzv. plamenné ostří (8). Čepel byla v tomto případě vykována do krátkých obloučků, které mohly připomínat plameny. Uvádí se, že se snad jednalo o dobový módní výstřelek či snad tvarování sloužilo ke zvětšení řezné plochy. Uvážíme-li však, že dvouruční meč je zbraň převážně vojenská, nelze asi příliš hovořit o módě. Faktem je, že je-li plamennou čepelí proveden tzv. řez, jsou účinky daleko výraznější než u čepele hladké. Klasická hladká čepel je broušena oboustranně od hrotu přes celé tenčí. Plamenná čepel mohla být kvůli řezům broušena i na středu. Čepel je podle hloubky žlábku či výšky žebra částečně pružná. Mezi čepelí a rikasem se nalézají záštitné oblouky tzv. spárky (10). Slouží k zachytávání soupeřovy zbraně, případně k jejímu blokování a mohou sloužit i k útoku. Při krátkém držení (kdy jedna ruka spočívá na rukojeti a druhá na rikasu) chrání přední ruku při krytech.

Jílec je tvořen rikasem (4), rukojetí (5) a hlavicí (6). Rikaso je část mezi velkou záštitou a malou záštitou (spárky). Někdy bývá omotáno kůží, aby se lépe drželo při uchopení za spárkami. Rikaso bývá zhruba o pěst kratší než rukojeť. Rukojeť má takovou délku, aby držena jednou rukou těsně u záštity a druhou těsně u hlavice prošla bez problémů pod přední paží kolem těla. Hlavice je závaží, které vyvažuje zbraň tak, aby bylo její těžiště blíže k rukojeti.mohutná záštita. Záštita chrání nejen ruce, ale vlastně celé tělo. Je tvořena především záštitnou příčkou (13), která může být rovná nebo tvarovaná, přímá nebo skloněná směrem k čepeli. Do stran (kolmo k příčce) mohou ještě vybíhat záštitné oblouky (12), které chrání zejména přední ruku. Směrem k hrotu mohou z příčky vycházet záštitné úponky, které obvykle drží záštitný kroužek nebo též prstýnek (11), který obepíná čepel před záštitnými oblouky a brání proniknutí soupeřovy čepele podél příčky.

Hmotnost celé zbraně se pohybuje mezi 3,5 a 5,5 kg. Typická hmotnost bývá kolem 4 kg. Při zachování všech poměrů se jeví jako optimální délka zbraně taková, aby meč sahal majiteli od země pod bradu. Dvouruční meč se nosívá bez pochvy přes rameno či opřen čepelí nahoruo paži.

Dvouruční meče se používaly proti oddílům kopiníků nebo k obraně průlomů v hradbách nebo prostě tam, kde bylo třeba soustředit značnou útočnou či obrannou sílu. Vojáci s dvouručními meči nasazovaní na zvláště exponovaná místa bitev brali díky svému rizikovému povolání dvojitý žold, říkalo se jim proto doppelsöldneři.

S dvouručními meči se setkáváme zejména v 15.–16. století. Největšího rozmachu dosáhly v 16. století v rukou švýcarské pěchoty, která s nimy ve spojení s dalšími novými zbraněmi a s novou taktikou dosáhla značných úspěchů při svých vojenských operacích. Typově se dvouruční meč podobá skotskému claymoru používanému skotskými horaly v 15.–17. století. Značné oblibě se dvouruční meč těšil u krále Jindřicha VIII., který se jej dokonce pokoušel prosadit jako turnajovou zbraň. Z důvodu značné razance této zbraně se mu to však z bezpečnostních důvodů nepodařilo.

V hradních sbírkách patří dvouruční meče k nejpoutavějším exponátům.

Použitá literatura: Leonid Křížek a Zdirad J. K. Čech - Encyklopedie zbraní a zbroje

Tomáš Hrabě 1999